Slezská aristokracie na Fryštátském hradě, 1282 - 1945

Středověké rezidenční sídlo slezských panovníků 1282 - 1571

Královský rod slezských Piastovců

Prvním slezským knížetem z královského rodu Piastovců sídlícím na Fryštátě je zakladatel zámku Fryštát, kníže Mečislav (1251 - 1316). Ten postavil i hrady ve Frýdku-Místku, Bielsko-Biale, Slezské Ostravě a v Cieszyně, který se po roce 1290 stal jeho hlavním sídlem. Historické události nasvědčují tomu, že se kníže na Fryštátském hradě dočasně usídlil, aby sledoval velkou stavbu hradu v Cieszyně. Právě v době, kdy mohl kníže pobývat na Fryštátském hradě, tedy okolo roku 1290, se mu narodila dcera, budoucí česká královna Viola Alžběta. Lze se tedy domnívat, že k narození princezny Violy došlo právě tady a to by mohl být jeden z hlavních důvodů, proč byl Fryštátský hrad později u slezských panovníků tolik oblíbený. Kníže Mečislav byl také důležitým evropským politikem a měl velký význam především pro poslední české Přemyslovce, kteří byli závislí na Mečislavově podpoře k udržení si polské koruny. A právě z politických důvodů došlo roku 1305 ke svatbě slezské princezny Violy s českým králem Václavem III. Ten byl však o rok později v Olomouci zavražděn a český královský rod Přemyslovců vymřel, protože teprve 16ti letí manželé nestihli zplodit potomka. Mečislavův syn Kazimír I. (1280 - 1358) obehnal hradbami centrální Fryštát, založil ve Fryštátě Horní Předměstí a roku 1327 převedl Slezské knížectví z polské koruny pod korunu českou. Tímto se stal nejvyšším aristokratem a zástupcem císařů a králů v Českém království. Lenní smlouva podepsaná knížetem Kazimírem I. a českým králem Janem Lucemburským, byla notářsky stvrzena ve Fryštátě roku 1386. Kazimírova žena, kněžna Eufemie I. Mazovská (1310 - 1374), je trochu humorně ztvárněna rolí hofmistrině Ofky v muzikálu Noc na Karlštejně. Byla nejvýše postavenou aristokratkou v Českém království a rodem byla příbuznou císařovně Elišce Pomořanské.

Na pražském dvoře císaře Karla IV. Lucemburského působil i slezský kníže Přemysl I. (1332 - 1410), syn Kazimíra I. a Eufemie. Přemysl I. zastupoval Karla IV. a byl také vikářem svaté říše římské, což z něho udělalo jednoho z nejpřednějších evropských politiků své doby. Kníže Přemysl I. také před rokem 1376 přestavěl hrad Fryštát v rezidenci schopnou ubytovat knížecí dvůr i dlouhodobě. Karvinské Muzeum Slezského zemského archivu uchovává písemně doložený doklad jeho zdejšího pobytu v letech 1376 - 1386. Za vlády knížete Přemysla se Fryštát velmi rozrostl a bohatl. Z Přemyslových staveb se zde dochoval zámecký přízemní koridor, který spojuje všechny původní zámecké budovy a postavil také jižní zámeckou kapli s kryptou k pohřbívání knížat a duchovních. K zámku přistavěl východní křídlo i obě jižní nároží, ve kterých byly zbrojnice a věznice a také postavil jihozápadní strážní věž, střežící hlavní vjezd do hradu. Možná také postavil Lottyhaus jako konírnu, snad i se sídlem Purkmistra. Ten dohlížel na dění na hradě a zastupoval knížete v době jeho nepřítomnosti. Přemyslův syn Boleslav I. věnoval fryštátský hrad své ženě, slezské kněžně Ofce Eufemii II. Fryštátské, rozené Mazovské (1395 - 1447), která zde kolem roku 1420 prováděla okázalou pozdněgoticko-ranněrenesanční přestavbu a jako vdova sem roku 1431 přesunula i celý knížecí dvůr. Zvyklá na velmi honosné poměry, zavedla zde dvorskou etiketu podle vzoru Jagellonské královské rezidence, neboť sama byla příslušnicí této královské rodiny. Z Fryštátského hradu učinila nejhonosněji vedené slezské sídlo. Tehdy začala éra zlatého věku Fryštátu coby slezské panovnické rezidence, a po Pražském hradu byl Fryštát nejvýznamnějším sídlem v Českém království. Ze staveb kněžny Eufemie se dochovala především Severní zámecká kaple a zámecké kuchyňské křídlo, a nejpozději to byla ona, kdo postavil Lottyhaus.

Její nejmladší syn, slezský kníže Boleslav II. Fryštátský (1422 - 1452) tady vyrůstal už v opravdu velmi honosných poměrech. Roku 1447 zde založil knížecí pivovar a Fryštátu poskytl vysoká privilegia. Do jeho doby jsou také datovány gotické fresky v Severní zámecké kapli a původní budovy dnešní radnice. Kníže Boleslav II. byl velmi úzce spřízněn s polským králem Kazimírem IV. Jagellonským, na jehož doporučení se také oženil s vysoce urozenou kněžnou Annou Fryštátskou, rozenou Bělskou (1430 - 1490), o které jsem se už častokrát zmínil během prohlídky fryštátského hradního města. Po Jagellonském králi je také pojmenován i jejich syn Kazimír II. Fryštátský (1449 - 1528), budoucí nejvýše postavený slezský kníže, který je považovaný za slezského krále. Ve skutečnosti zastával post českého místokrále ve Slezsku. Když mu bylo 11 let, přizvala ho k vládě jeho matka, kněžna Anna. Princ Kazimír II. už v té době projevoval velké ambice stát se dobrým vladařem, o politiku se velmi zajímal a dával to najevo. Vzdělání získával na Fryštátském hradě, kde žil v honosných poměrech okázalého panovnického dvora a v 17ti letech už převzal samostatnou vládu.  Od roku 1490 až do své smrti v roce 1528 vládl nad celým Slezskem jako nejvyšší kníže, jakoby v pozici slezského krále panujícího nad všemi slezskými knížaty Dolního a Horního Slezska. To se ale knížatům moc nelíbilo a proto jeden z nich, hornoslezský kníže Mikuláš II. Opolský se 26. června 1497 pokusil Kazimíra II. zabít. Naštěstí Kazimíra jen dýkou poranil na zádech, ale za svůj počin byl druhého dne popraven stětím hlavy. Kazimír II. také vedl četné války, ale né všechny vyhrával. Například roku 1476 u dolnoslezského města Krosno ztratil na 2000 vojáků v bitvě o oprávněný nárok na území Velkého Hlohova, který zdědil po svých strýcích. Roku 1477 se oženil s Johanou (1460 - 1496), vnučkou českého krále Jiřího z Poděbrad, se kterou měl dva syny, Fridricha a Václava II. Kromě vladařských schopností vedl Kazimír II. také úspěšnou svatební politiku. Pro svého syna Václava II. vybral vysoce urozenou princeznu Annu Hohenzollern, svou sestru, princeznu Žofii provdal za Viktorýna z Poděbrad, syna českého krále Jiřího, a svou sestřenici Hedviku provdal do Uher, kde se stala matkou budoucího uherského krále a budoucí polské královny. Hedvika je také stavitelkou Spišského hradu a hradu v Trenčíně, kde sídlila. Mezi její potomky patří i současná britská královská rodina. Kazimír II. byl i velkým stavitelem. Fryštát převedl z gotického středověku do moderní doby krásné renesance. Těžko vyjmenovat všechny Kazimírovy zdejší stavby, prakticky jeho stopu najdete kamkoli se ve Fryštátě a okolí vydáte. Z daleka nejviditelnější však byla a dodnes zůstává zámecká Bílá věž, dnes sloužící především jako zvonice zámeckého kostela. Jako fryštátský princ, hornoslezký kníže a nekorunovaný slezský král byl zde roku 1528 pravděpodobně i pochován. Avšak zámecká pohřební krypta byla po roce 1640 vyrabována Jiřím Krnovským a tak je jeho hrob neznámý. Zemřel však v úctyhodném věku 78 let a s dobou vlády 61 - 68 let se stal nejdéle vládnoucím slezským panovníkem a jedním z 10ti nejdéle vládnoucích panovníků na světě.

Kazimírovým nástupcem byl až jeho vnuk, slezský kníže Václav III. Adam (1524 - 1579), který na Fryštátském hradě sídlil až po roce 1552. Po své matce, princezně Anně Hohenzollern (1487-1539), proudila ve Václavových žilách krev Lucemburků, Jagellonců i Habsburků. Roku 1543 kníže založil v karvinském Louckém lese zámeckou oboru, ale známý je však především tím, že týral svou ženu, kněžnu Marii Pernštejnskou z Pardubic (1524 - 1567), která si za své slezské sídlo vybrala hrad Fryštát, podobně jako její otec Jan IV. z Pernštejna během jeho zdejší regentské vlády.

Jejich syn, slezský kníže Fridrich Kazimír Fryštátský (1541 - 1571) měl tendenci stát se po vzoru svého praděda, slezského krále Kazimíra II., nejvyšším panovníkem ve Slezsku. Za tím účelem se oženil s dolnoslezskou kněžnou Kateřinou Fryštátskou, rozenou Lehnickou (1542 - 1569), ale byl to i sňatek z velké lásky. Kníže Fridrich ve Fryštátě postavil Piastovskou věž (radniční věž), kostel sv. Marka a zámek Ráj jako nové slezské sídlo, kam ale nikdy nepřesídlil. Na Fryštátském hradě vedl velmi honosné poměry, které ho jako slezského panovníka dobře reprezentovaly a shromažďoval zde cenné umělecké sbírky. Když roku 1571 zemřel, vymřelé slezské léno připadlo císaři Maxmiliánovi II. Ten však disponoval prázdnou pokladnou a fryštátskou rezidenci prodal slezské aristokracii, která zde setrvala až do roku 1945. Cenné Fridrichovy fryštátské sbírky tak skončili na Maxmiliánově dvoře ve Vídni a Rudolfově dvoře v Praze (známe z filmu Pekařův císař). Dodnes jsou v Lobkowiczkém paláci Pražského hradu k vidění velkolepé portréty slezského knížete Václava III. Adama a jeho ženy, kněžny Marie. Poslední slezský kníže Fridrich Kazimír Fryštátský je pohřben po boku své matky, kněžny Marie, v kostele sv. Bartoloměje v Pardubicích. Vládl pouhých 11 let.

Novověké rezidenční sídlo slezské aristokracie 1573 - 1945

Po vymření Piastovců ve Fryštátě stavební ruch na zámku neustal. Hned v následujícím 17. století vévoda Jan Cigán ze Slupska ke kostelu přistavil Moravskou kapli v gotickém slohu (1611) pro nové valašské přistěhovalce, kteří nemluvili německy, ale moravským nářečím. Larisch-Mönnichové ji používali jako svou zámeckou kapli, ke které přistavěli spojovací chodbu. V 17. a 18. století ale zámek ztratil lesk slavné sídelní rezidence.

Rod Gaschinů

Hrabě Georg Adam von Gaschin, jež se tituloval jako říšský kníže, byl také knížetem opolským a ratibořským a spravoval četný majetek. Kolem roku 1677 dává zámek a interiér hlavní oratoře kostela barokně opravit a roku 1684 obnovuje goticko-renesanční opevnění jako prevenci proti hrozícímu tureckému obléhání. Kvůli výstavbě nových příkopů od kostela svatého Marka až pod Dolní bránu, byly zbourány budovy kostela a špitálu svatého Bartoloměje z konce 15. století. V tomto roce je nově k zámeckému kostelu postavena náhradní budova špitálu, která byla zrušena až reformami císaře Josefa II. ve druhé polovině 18. století. V této budově se pak místo špitálu zřídila škola a dnes v ní sídlí Česká pošta. Turecká armáda byla u Vídně poražena a na počest tohoto vítězství byl na střeše Moravské kaple umístěn kříž a položený půlměsíc s hvězdou. Při nedávné rekonstrukci však byla tato symbolická památka odstraněna. Gaschinové také ozdobili Farní nádvoří několika barokními sochami světců. V této době se zámecký kostel také stal vyhledávaným poutním místem. Stalo se tak po údajném zázračném uzdravení fryštátského faráře Jana Bučka poté, co byl na jeho hruď přiložen obraz panny Marie. Tento obraz Panny Marie Fryštátské se v Jižní kapli dodnes nachází. V době zdejšího působení hrabat Gaschinů řádila ve Fryštátě a v okolí loupeživá tlupa zbojníků Juráše z Morávky a Ondráše Šebesty z Janovic. Hlavní vchod do zámku střeží dvě barokní sochy Herkulů, původně rájecké, pod jejichž podstavci jsou zbojníci vlastnoručně podepsáni. Udělali to po uzavření sázky se zámeckým pánem, že pokud se pod podstavce soch podepíšou, udělá pro ně zámecký pán slavnostní hostinu. Pokud se nepodepíšou, dají se zbojnící dobrovolně zatknout. Pro Ondráše a Juráše to však znamenalo vloupat se do zámku pod hrozbou vysokého trestu a zatčení. A protože sázku vyhráli, zámecký pán je pozval na velkou hostinu a nikdo ze zámku zbojníky nesměl zajmout. Na fryštátském zámku až do své smrti roku 1674 také sídlila urozená paní Benigna Haugwitzová, hraběnka von Gaschin, rozená von Biskupitz, vdova po Joachimovi Ludwigovi von Gaschin. Na její přání byla pohřbena u kostela svatého Marka, kde má dodnes svůj náhrobek s tímto nápisem: "Vysoce urozená paní, paní Benigna z Gaschina, rozená šlechtična Haugwitzová z Biskupic, dědičná paní na Fryštátě, usnula v Kristu pánu na Velký pátek večer 8h, léta 1674, majíc věku svého 66 let. Pochována zde na tomto místě dle její vlastní vůle a žádosti".

Rod Taafeů

Po odchodu Gaschinů z Fryštátu v roce 1730, zámek až do roku 1792 sloužil spíše jako sídlo panské Hospodářské správy a jeho páni, irský rod hraběte Niklase Taaffeho z Carlingfordu, sídlili na vedlejším, předměstském zámku Ráj. Zámek Ráj byl zbořen v roce 1980. Zůstal po něm jen zámecký park jako součást krajské nemocnice V Ráji a torzo zámeckého sklepení, od něhož údajně vede podzemní chodba až do Fryštátu. V druhé polovině 18. století hrabě Rudolf Taaffe, dědičný majitel Fryštátu, zpevnil jihozápadní návrší zámku výstavbou monumentální hradní zdí, která nahradila původní opevnění. Na farním nádvoří hrabě postavil na původních goticko-renesančních základech klasicistní budovu fary a dodnes pro Fryštát tolik typickou sochu svatého Patrika. Také nechal strhnout dřevěný kostel svatého Marka ze 16. století a nahradil ho klasicistní stavbou. V místní části Olšiny je dodnes na tento hraběcí rod památkou stále funkční jezdecký dvůr s erbem aristokrata.

Rod Larisch - Mönnichů

Roku 1791 se Fryštátský zámek stal na dalších 150 let rezidenčním sídlem nově vzniklého fryštátského aristokratického rodu Larisch-Mönnichů. Sňatkem Jana Josefa Laryše, sídlem na zámku Karvín v Karvinné (zámek zbořen) s Annou Marií Teklou z Mönnicha, sídlem na zámku Rychvald v Rychvaldě (stále stojící a nově zrekonstruovaný), vznikl se svolením rakouského císaře Leopolda, nový aristokratický rod Larisch - Mönnichů s hraběcím titulem a sídlem na Fryštátském zámku. Jeho rezidenční část novomanželé přebudovali v klasicistní zámek s architekturou francouzského císařského empíru a roku 1804 v podzámčí založili přírodně krajinářský park v anglickém stylu. Roku 1821 pod kostelem, na úpatí hradní zdi, Jindřich L-M postavil rodovou hrobku, kam uložil ostatky svých rodičů a posléze tam byli pohřbeni i další příslušníci rodu Larisch - Mönnichů. Na stavbu této hrobky museli být povoláni karvinští horníci, neboť se ukázalo, že návrší, na kterém byl Fryštátský zámek postaven je ve skutečnosti skála. Larisch - Mönnichové měli panovnický rod Fryštátských Piastovců za svůj vzor a toužili vrátit Fryštátu lesk zámecké rezidence. Zámku dali některé architektonické prvky, které měly dotvářet iluzi Piastovského hradu. Například roku 1792 spojili budovu zámku s Lottyhausem dřevěnou chodbou, která měla evokovat dojem dřívějších gotických dřevěných ochozů, které se v tomto místě nacházely a zámek také propojili zděnou chodbou s kostelem. Chodba ústí do Moravské kaple, kterou L-M využívali jako svou zámeckou kapli a také slouží jako brána do parku. Její gotický vzhled má opět dotvářet iluzi dřívějšího Piastovského hradu. Roku 1804 založili L-M v podzámčí rozlehlý anglický park, který L-M, podobně jako Piastovci, používali také jako svůj lovecký revír. A v návaznosti na dřívější Piastovskou dančí oboru z roku 1543, v centrální části Zámeckého parku L-M vybudovali novou dančí oboru a postavili zde budovy stájí pro hospodářská zvířata a budovu mléčnice.

Park za doby Larisch - Mönnichů tedy sloužil i jako místo konání parforsních honů, kterých se zúčastnilo několik příslušníků nejvyšší rakouské aristokracie včetně Habsburků. V roce 1862 byla v parku vybudována obora s dančí zvěří a pávy, která se svou rozlohou táhla od břehů Mlýnky až k řece Olši. Dnes však slouží jen jako atrakce a to na zmenšené rozloze. Doba pobytu Larisch - Mönnichů ve Fryštátě navrátila zdejšímu rezidenčnímu sídlu lesk a slávu podobnou té z dob slezských knížat z rodu fryštátských Piastovců. Krátkou dobu na hradozámku žila i neteř císařovny Sissi, Marie Luisa. Císařovna nikdy osobně nebyla zdejším hostem, avšak 31. října 1877 na zámek přijel její syn Rudolf, který se zde mimo jiné účastnil i parfórsního honu. Těchto honů, které zde Larisch - Mönnichové pořádali k pobavení vysoké aristokracie, se účastnil i Ferdinand d'Este, německý císař Vilém II., nebo také bulharský car Ferdinand I. Zámek Fryštát pod svou klasicistní fasádou skrývá čtyři dříve samostatně stojící, gotické hradní palácové budovy, jejíchž nejstarší část pochází z doby jeho založení mezi léty 1282 - 1288, a které jsou spojeny goticko-renesančním koridorem z přelomu 14. a 15. století a renesančním mázhauzem z let 1511 - 1514. V polovině 19. století bylo v této renesanční části zámku vybudováno slavnostní schodiště vedoucí do patra. Roku 1876 byla zamýšlena novorenesanční rekonstrukce Fryštátského zámku, ale ta se nakonec nerealizovala pro výstavbu zcela nového, novorenesančního zámku Solca, který byl však po cca 80ti letech existence zbourán. V roce 1872 se ve Fryštátě narodil poslední fryštátský aristokrat, Jan II. Larisch - Mönnich, poslanec Slezského zemského sněmu, který byl na přelomu 19. a 20. století zdejším hostitelem předních evropských panovníků. Jan se svou rodinou Fryštát opustil na konci druhé světové války a již nikdy se sem nevrátil. Zemřel v rakouském alpském středisku Palfau na své lovecké chatě, kde je i pochován. Jeho potomci odešli do různých míst v Rakousku, Španělsku a Brazílii a postupně se tento rod rozplynul. Rodové jméno Larisch - Mönnich však dodnes udržují potomci Janova syna Eduarda žijící v Rychnově nad Kněžnou a v rakouském Palfau. V Palfau se svou rodinou žije Eduardova dcera Maria Olivia, se kterou jsem měl tu čest se roku 2018 zkontaktovat. Potomci Eduarda však nenosí titul aristokratů, a ani se v šlechtických kruzích nepohybují. Maria Olivia Fryštát tajně navštívila někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ještě se svým otcem Eduardem. Hrabě Eduard měl sourozence Hansiho, Helenu a Mary, kteří Fryštát navštívili počátkem devadesátých let. Hansiho manželka Vilemína byla údajně vzdálenou příbuznou Winstona Churchilla. Na konci druhé světové války tragicky zahynula při autonehodě. Hrabě Hansi zemřel v roce 1997 a na jeho přání byla část jeho ostatků pochována v Jižní kapli zámku Fryštát. Tímto skončila více jak sedmisetletá éra Fryštátu coby rezidenčního města nejvyšší slezské aristokracie.

- PROHLÍDKY ZÁMECKÝCH PROSTOR -

Ve 20. století se vybudoval krytý portál zámku opatřený v patře balkónem a provedla se velmi náročná rekonstrukce zámku, Lottyhausu, kostela, nádvoří a parku. Celý areál byl zpřístupněn turistům. V prvním patře zámku se nacházejí komnaty aristokratů ze 14. až 16. století a jsou bohatě vybaveny původním mobiliářem Larisch-Mönnichů z 18. a 19. století. V patře Lottyhausu se nacházejí byty původního Piastovského Purkrabství z 15. a 16. století, později Larischových zámeckých dvořanů, s hlavním bytem Piastovského zámeckého Hofmistra, kde se 19. září 1922 narodila světově známá atletka, paní Dana Zátopková, rozená Ingrová. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 dal hrabě Larisch - Mönnich tyto byty k dispozici důstojníkům pohraničního oddílu, kterým velel pan Ingr.